pátek 18. ledna 2019

Tschuldigung, könnten Sie's bitte nochmal sagn? (Díl 1)

Aneb nějaká směs myšlenek na téma němčiny (potažmo jakýhokoliv cizího jazyka) a života v cizojazyčném prostředí.

Je jedním z nejčastějších, které přijdou na přetřes nejen při návratech do vlasti, ale i v běžném každodenním kontaktu s Němci. Zároveň mě cizí jazyky moc zajímají a jako k jedné z mála věcí si myslím, že k tomu mám co říct. Dnes tedy text na téma:

Prosím tě, a jak to v tý němčině zvládáš?

Celkem to jde a šlo to překvapivě dobře od začátku. Myslím, že je potřeba si uvědomit, že řeč není vypínač žárovky, ale taková víceosá škála. Pokud člověk ovládá aspoň základy a přesvědčí sám sebe, že to je možné, bude toho dost rozumět už od začátku. Na druhou stranu se obávám, že neexistuje žádná cílová páska, po jejímž protržení by byl člověk rodilý mluvčí. Představuju si to trochu jako rostoucí funkci s limitou (- 1/x, x je z oboru kladných čísel). Ta, jak víme, své limity dosáhne až v nekonečnu :)

Existuje taky velký spektrum situací, ve kterých se ty jazykový schopnosti hrozně liší. Po roce a půl jsem například o věcech souvisejících s medicínou schopná německy konverzovat líp, než česky. Ale běda, jak mi někdo začne popisovat svůj oblíbený recept, nedejbože, když je v tom ještě hodně zeleniny. V obchodech, kde se nakupuje u pultu, jsem taky pokaždé jak indián z prérie.
Kromě tématu má na dorozumívací schopnosti vliv druhý člověk, každý mluví jinak, někdo dialektem, kterému nerozumí sami Němci, někdo má sundanou protézu, někdo mluví hrozně potichu. Nerada chodím do hlučných hospod nebo do klubů, protože tam slyším každý čtvrtý slovo a neskutečně se nudím. 

Zajímavý je taky pozorovat efekt únavy, stává se mi, že po celým dni už nejsem schopná postavit správnou větu a hlavně už absolutně nemám náladu nad tím přemýšlet, jako by byl příděl německých slov na den omezený. Každý pobyt v českém prostředí se taky hrozně pozná, jako bych ten první den skoro až slyšela skřípající zarezlý mozkový závity, jak se pomalu roztáčejí.

Další ze zajímavých fenoménů je přízvuk. Tohle je v naší metafoře přesně ta část křivky funkce, kdy už jsou hodnoty skoro na limitě, ale nikdy se jí nedotknou. Po nějaké době se člověk naučí slušnou zásobu slovíček a nad gramatikou nemusí přemýšlet víc, než sami Němci. Ale stejně stačí sotva otevřít pusu a už to každý ví, každý ten přízvuk slyší, každý přemýšlí, kam to zařadit. Spousta lidí říká, že jim to přijde roztomilý, mají dokonce svoje oblíbený a neoblíbený přízvuky. Jsou na to zvyklí, cizí přízvuk má i hodně lidí, co se v Německu narodilo a pouze jejich rodina pochází odjinud. Zrovna v tom zdravotnictví je to až absurdní, někteří doktoři, co nás učili nám něco povídali, to lámali takovým způsobem, že jsem se až divila, že to nedělá problémy při bazální komunikaci s pacientama a ostatním personálem (možná to už má management nemocnice zařízený a lidi nově nezařazuje na oddělení dle specializace, ale třídí to geograficky...).

Každopádně si myslím, že by se člověk měl snažit na tom pracovat a dávat si na výslovnost pozor. Ne snad se za to stydět, snažit se to zakrývat (to stejně moc nejde) - ale přijde mi jako výraz slušnosti, když v té zemi funguji, naučit se jazyk, jak nejlépe umím, a výslovnost je často přehlíženou, ale velmi důležitou součástí každé řeči. Asi se nikdy nezbavím pocitu, že je člověk dle řeči chtě nechtě škatulkován a možná i diskriminován. Na druhou stranu je mi příkladem jeden náš docent na anatomii - je Polák a rozhodně nemluví německy dokonale, vlastně to minimálně co se týče té výslovnosti dost mastí. Přesto je ale jeho výuka didakticky velmi kvalitní, co kvalitní, je lepší, než výuka 90 % ostatních učitelů a říkají to jednohlasně moji němečtí spolužáci. Například proto, že se zajímá o to, jestli to chápeme, dává si záležet na kvalitních materiálech, a zkrátka není debil.

Tohle je docela důležitý bod - uvědomit si, že v komunikaci nezáleží jen na správné skladbě vět a slov. Ve chvíli, kdy se člověk dostane na nějakou použitelnou úroveň vás totiž lidi okolo přestanou podle jazyka soudit a začne ve vztahu k nim mnohem víc záležet na tom, jestli jste milí a spolehliví a dobří lidi. Drtivá většina vás neodsoudí kvůli špatnému der-die-das (buď si toho nevšimnou, anebo si sami nejsou jistí, co je správně), naopak si budou vaší snahy vážit, někdo vás možná bude obdivovat a taky se vám stane, že vám lidi začnou pomáhat. Začnou se ptát, jestli tohle divný slovo nebo přísloví znáte a vysvětlí vám ho. Když někomu něco nerozumím, tak ho poprosím, aby mi to zopakoval, nebo řekl jinak. Když mám pocit, že jsem něco řekla špatně, tak se toho druhýho zeptám a pokud mě někdo opraví, tak se neurazím, ale naopak mu poděkuju a poprosím ho, aby to rozhodně dělal dál. Nakonec si z vašeho přízvuku a z vašich novotvarů začnou dělat srandu a opakovat je po vás a v tu chvíli víte, že máte kamarády.

Aby to nebylo vše tak růžové, tak je potřeba říct i B. Vždycky budou témata, u kterých si svoji "cizost" zase naplno uvědomíte. Politika, seriály z dětství, podivné právní normy a zvyklosti. Je to ale nezměnitelný fakt, který vás buď může mrzet, anebo si v tu chvíli připomenete že v poslanecké sněmovně sedí někdo se jménem Stanislav Grospič (a je tam za komunisty), na existenci AZ kvízu a Pelíšků, a budete se těšit z toho, jak je svět barevný a jak je fajn, že nejsme všichni stejní. A o soudruzích z NDR si zavtipkujete až zase budete doma. (I když teda přes to, že tady nikdo nezná Básníky, jsem se ještě úplně nepřenesla).

Na závěr to zkusím trochu zkonkretizovat, abyste si z toho třeba i mohli něco odnést. Nejsem fanda honby učení se jazyků čistě pro to, abychom byli víckrát člověkem; nemyslím si, že diplomat hovořící plynně pěti jazyky je něco víc, než babička z Horní Dolní, která v životě nebyla dál, než v Kroměříži. Taková babička může být mnohem chytřejší, než někdo, kdo svůj čas investuje do zbytečného učení se cizího jazyka jen proto, aby se tím mohl pochlubit v sívíčku. Takhle dohnáno do extrému to možná působí samozřejmě, ale jsem především u dětí docela často svědkem až přehnaného důrazu na všechny angličtiny odpoledne po škole, na jazykové tábory, či dokonce na umělou bilingvnost. Pokud pro učení se cizího jazyka nebudete mít opravdovou motivaci a důvod (to, že je to zrovna in, většinou jako motivace moc nefunguje) tak vám žádný kurzy nepomůžou. Já jsem do nějakých věcí nad rámec školní výuky chodila snad až poslední dva roky gymplu, do jazykovky půl roku a myslím, že skautský tábor mi dal o dost víc, než jazykový.

Ale pokud tu motivaci naopak máte, případně vám to dělá radost, případně ideálně oboje, tak se toho nebojte! To je vlastně důvod, proč tento elaborát píšu - protože většina z nás občas v nějaké situaci, kdy by se jim cizí řeč hodila, je, ale cítí se v ní nekomfortně anebo nevyužijí nějaké možnosti čistě proto, že si dost nevěří. Neřešte nějaký Á dvojky a Bé jedničky, neutrácejte peníze za zbytečnosti, protože na internetu se dneska dá najít zadarmo skoro všechno. V mluvení cizím jazykem jednoznačně můžu doporučit strategii uvrtávání se do věcí, o kterých si myslíte, že na ně ještě nemáte. Není to operace mozku a nejhorší, co se může stát, je, že se trochu ztrapníte. Každý si myslí, že prostě ještě nemluví či nerozumí dost dobře - jenže tenhle pocit budete mít vždycky a je naprosto nezávislý na vaší skutečné úrovni. Většinou se ukáže, že to přece jen nějak jde a je to fakt velká radost, ať už zvládnete film bez titulků, dokážete se někde zorientovat v dopravě, nebo budete v cizí řeči hodinu před někým mluvit. A nejspíš ještě k tomu poznáte fajn lidi, kteří sice používají jiný slova, ale jsou vám blíž, než někteří krajani.

Tímto pozitivním zvoláním ukončuji první část, druhá bude ještě egoističtější a možná o něco užitečnější - úvodní otázka bude tentokrát ta, kterou slyším většinou od Němců, a sice

Kde ses německy naučila?

P. S. Do komentářů můžete klidně napsat, jestli vás takový kecy zajímají, nebo ne. Teda já si stejně budu psát o čem mě zrovna napadne, ale nějaká zpětná vazba se hodí vždycky.

pátek 30. listopadu 2018

Zprostředka 3. semestru - jak si hrajeme na doktory

Tak jo, po pár měsících zase něco píšu. Doufám, že se mi ke třetímu semestru podaří napsat ještě i něco dalšího, protože máme teďka fakt zajímavý předměty jako fyziologii, biochemii a neuroanatomii, a kromě školy mám vlastně v životě i další zábavný věci, ale dřív, než o Vánocích to asi nebude.

Kromě spousty předmětů plných moudrých informací o fosfofruktokináze a jejích kamarádech máme ve 3. semestru taky předmět, který se od těch ostatních výrazně liší, a to Lékařskou psychologii a sociologii (volně přeloženo). Teda přednášky jsme měli už i minulý semestr, ale až teď máme i něco s povinnou účastí. Nijak tady nechci zabíhat do srovnávání, jestli je fyziologie pro doktora důležitější než psychologie, protože se to srovnávat nedá, závisí to na způsobu, jak je to učeno, na tom, co člověk později jako doktor dělá atd.

Chtěla bych vám tu ale hezky začerstva popsat svoji dnešní zkušenost právě z tohohle předmětu. Kromě těch přednášek máme tento semestr ještě jednou týdně kurz komunikačních dovedností, který trvá 3 a čtvrt hodiny a je určen právě k nějakému přenesení teoretických znalostí z psychologie do naší budoucí praxe. Zacílený to je především na správné vedení rozhovoru, různá specifika, co nás u toho mohou potkat (od nedostatku soukromí po sdělování těžké diagnózy ap.) a čím si člověk může pomoct.

Část toho času nám tam oni sami něco povídají, část přeformulováváme sugestivní otázky, aktivně nasloucháme svým kamarádům nebo hrajeme různé více či méně ezo hry, ale hlavní vzdělávácí prostředek tohohle celýho kurzu jsou 10 minutové "přehrávky", kdy vždy jeden ze studentů doslova oblékne bílý plášť, na těch 10 minut se stane doktorem a musí v hrané situaci dojít k nějakém předem danému cíli. Pacienty nám hrají herci, které my neznáme, takže je to opravdu poměrně realistický (nevím, jak by se to dalo ještě líp nasimulovat), zadání dostaneme týden předem, abychom se na to mohli připravit, prostudovat si tematiku, o kterou půjde, vymyslet si taktiku, jak splnit zadaný úkol atd. Za jednu vyučovací jednotku (= jednou za týden) se ty scénky stihnou dvě, mají taky vzájemnou souvislost (obvykle jde o toho stejného pacienta, jen v jiných fázích léčby, nebo tak). Nejlíp si to asi představíte na konkrétních příkladech - zatím jsme měli dva kurzy s "herci" a to:
  • první setkání kvůli akutním bolestem zad, sběr anamnézy + další termín s úkolem naznačit, že za bolestmi zad by mohla stát nadváha a co s tím pacient může dělat
  • rozhovor s rodičem, jehož dítě má akutní zánět slepáku a potřebuje operaci + propouštěcí rozhovor s dotazem, proč dcera není očkována proti spalničkám a nějaký to info k tomu, že očkování nezpůsobuje autismus ap.
Další témata budou opravdu různorodá, co mi tak utkvělo v hlavě je třeba rozhovor přes tlumočníka s cizincem, rozhovor s nedoslýchavým pacientem, myslím, že i nějaké sdělení onkologické diagnózy ap.



Po 10 minutové scénce to samozřejmě důkladně probíráme (tak půlhodiny určitě), ostatní studenti mají přidělené různé oblasti zpětné vazby (empatie, strukturovanost, verbální projev, neverbální projev), něco k tomu řekne i pacient - herec, náš učitel/tutor atd.

Proč to tady celý tak důkladně popisuju - bylo mi jasný, že někdy to podstoupit budu muset a taky mi bylo jasný, že obtížnost bude spíš stoupat, než klesat, a tak jsem se přihlásila právě na rozhovor o nutné operaci slepáku. Musím přiznat, že jsem z toho byla dost nervózní, nepovažuji se za nějakýho mistra v komunikaci, cítím se nejistě, když lidi okolo mě dávají najevo emoce a ještě k tomu je celej ten špás v němčině. Den D byl dneska...a bylo to dobrý. Nebo aspoň to nebyl totální průšvih, co jsem doufala, že zvládnu jsem zvládla, herečka to hodnotila vlastně hodně pozitivně, spolužáci mi to taky pochválili a mám z toho dobrý pocit. 

Tady pro doklad, že jsem z toho byla opravdu poměrně "po....." a na moje poměry velmi pečlivě připravená...

V průběhu jsem si sice trochu říkala "do háje", protože maminka oné holčičky se slepákem byla opravdu hodně vystrašená, roztěkaná (= paní to hrála dobře) a protože jsem dost dobře neměla žádný nápad, jak to zastavit, tak jsem prostě povídala to, co jsem říct potřebovala (co dceři je, co chceme dělat,...), snažila jsem se jí moc neskákat do řeči a reagovat klidně na to, co verbálně a nonverbálně říkala a doufala jsem, že se nerozbrečí, nebo nějak totálně nesesype. Ve zpětné vazbě mi pak paní říkala, že to na ni působilo uklidňujícně, že jsem aspoň vypadala, že mám ánung a jsem profesionální a že se cítila respektovaně a ne ignorovaně (i když to tak trochu byl můj způsob, nenechat se tím strhnout a zkusit to nějak rozdiskutovat). Myslím, že to i dobře znázorňuje, že není žádné vyloženě správné, nebo vyloženě špatné řešení a že stejný přístup může u dvou různých pacientů vyvolat naprosto opačné pocity - někdo jiný by se možná cítil nedostatečně emocionálně vyslyšen a třeba by to nechal vyeskalovat opravdu až do nějakého průšvihu, moje herečka to samé nazvala "uklidňujícně působícím".

Důvod, proč to tu píšu není (jen) se pochlubit, že jsem to zvládla, ale to, jak mě překvapilo, kolik didaktického potenciálu to má a jak důležitý aspekt studia medicína to je. Přistupovala jsem k tomu už i před vlastním představením s respektem a přišlo mi to smysluplné, ale vlastní zkušenost to všechno jen potvrdila. Myslím si, že žádný z nás studentů se necítí úplně komfortně, když musí něco takového podstupovat, to, že v místnosti jsou ještě další lidi a učitel (!) to všechno dělá ještě horším - na druhou stranu opravdu nevím, jak tenhle aspekt profese trénovat líp a jsem opravdu vděčná za tu možnost si něco takového vyzkoušet nanečisto.

Kdyby si někdo chtěl dopodrobna pročíst zadání.

Trochu s tím souvisí i jiná zkušenost z jiného předmětu, kterou jsme se dvěma kamarádkami získaly shodou náhod před dvěma dny. Jde o předmět "Úvod do klinické medicíny", v rámci nějž chodíme každý týden na jiné oddělení a tam si s námi pak dělají, co uznají za vhodné (většinou něco jako "tour de nemocnice", nebo popovídání v seminární místnosti, takže nic hvězdnýho). Blíž možná v nějakém jiném článku, nicméně tento týden jsme byli na kardiologii v Herzzentru, kde jsme se dostali doopravdy k pacientům, mohli se dívat na zátěžové EKG a sono vyšetření. No a právě s těma dvěma holkama jsme se úplnou náhodou nachomýtly k tomu, že jsme si mohly "zahrát na doktorky", protože náš doktor nám po jednom ultrazvukovém vyšetření řekl "jo, tak jestli si to chcete zkusit, tak tady vedle čeká pacient na vyšetření a stejně tam jenom leží, tak naschvál, jestli to srdce najdete...", dal nám do ruky hlavici sona, vysvětlil zhruba, jak se to drží (rozhodně jen v levé ruce!!!), zmizel někam za svojí prací a nechal nás tam s pánem samotný. Tohle byla pro nás samozřejmě supr zkušenost, pán byl milej a tak (moc jsem toho nenašla), ale souvislost s naším psycho kurzem má spíš to první vyšetření, kde jsme jen koukali, jak to doktor dělá sám. No a k tomu prvnímu pánovi se choval prostě hrozně. Jako nejsem žádný sluníčkář, je mi jasný, že to člověk nemůže v praxi dělat předpisově, jako se to přednáší v psychologii, že každý má trochu jiný způsob, jak s pacienty komunikovat, ale tohle bylo fakt za hranou. Ten doktor v zásadě úplně přehlížel jakýkoliv signály, ať verbální či neverbální, v zásadě toho pacienta ignoroval, byl netrpělivej a jak jsme se později shodly, to, že pacient od začátku moc spolupracující nebyl, svým přístupem asi tak tisíckrát zhoršil.

Je to k zamyšlení, nechci nikoho soudit na základě desetiminutového setkání, nicméně takovýhle zkušenosti pak ten náš komunikační kurz zase staví do jinýho světla. Protože bych se ráda naučila být  v budoucnu aspoň ne tak hrozná, jako tento doktor (čímž absolutně nehodnotím jeho lékařské schopnosti).

Tak jo, doufám, že jsem vám třeba zase trochu přiblížila jak tu tak žiji a co se tu učíme. Hrozně ráda bych se blogu věnovala víc, protože si myslím, že zajímavých věcí tady děláme fakt spoustu, ale čím zajímavější to je, tím je to i náročnější na čas a posledních pár dní jsem fakt vstávala mezi šestou a půl sedmou, nešla na přednášky, protože jsem se potřebovala učit, šla na povinný semináře a jiný věci, přišla domů, uvařila si a do desíti se zase učila, nebo si cvičila tenhlecten rozhovor, nebo svoji hodinu na kurz první pomoci. To se pak na blog píše těžko (už teď mám kvůli tomuto článku špatný svědomí).

I z těchto důvodů jsem si před pár dny založila k blogu i Instagram, kde nad tím člověk nestráví tolik času a třeba se i dokopu tam něco psát častěji. Sama jsem zvědavá, jestli mě to bude bavit a jestli tam budu něco přispívat. Každopádně pokud vás to zajímá, tak se tam dostanete buď vpravo přes menu, nebo přes tenhle odkaz:

https://www.instagram.com/zbrnadolipska/

Asi tam rovnou budu dávat i odkazy na nový články na blogu, tak to třeba můžete využít, jako upozornění na nějakou aktivitu tady, nebo tak něco...

Z

sobota 21. dubna 2018

Čím být, když se ti nezamlouvá urologie?



Přece neurologem!

Haha.

Byla jsem totiž na urologii šest týdnů, v zásadě od začátku února do půlky března, na praxi. Než se zeptáte, tak ne, nevybrala jsem si to oddělení záměrně, jen jsem nevyjádřila nějaké konkrétní přání a nevrchnější ze všech sester mě tedy přidělila na jedenáctku, tedy urologii s přídatnými 9 obecně chirurgickými lůžky. Sama jsem trochu nevěděla, co od toho čekat, ale nakonec to bylo úplně v pohodě a oddělení bych klidně doporučila dál.
Měli jsme na oddělení i pacientky, toto je třeba schéma sacropexie dělohy, což v překladu znamená "přichytit ke kosti křížové"....no není to hustý?
Co to má vlastně za smysl?

Součástí požadavků pro připuštění k první státnici po dvou letech studia je i takzvané Pflegepraktikum v délce 90 dnů, kdy normálně chodíte dle rozpisu na osmihodinové směny a ty absolvujete s týmem sester, ošetřovatelů, sanitářů, žákyněk atd. Snažíte se u toho být taky trochu užiteční, což vám zpočátku moc nejde, a když už se naučíte, kde jsou poschovávaný všechny fíčury, pro který vás věčně někdo posílá, tak už je praktikum u konce. Se samotnými lékaři člověk zase tolik času nestráví, účelem je poznat, co se na oddělení takovému pacientovi děje od rána až do večera (odpoledního kafe).


Nejlíp si asi představíte, co to obnáší, když rozepíšu, co se kdy na směně děje:

4:45 Vstanu, navleču na sebe asi tunu oblečení, protože celou dobu bylo fakt chladno, popadnu do ruky banán a nějakej chleba a odcházím.

5:15 Jede bus, kde se potkám s kámojdou, co dělá praktikum stejně jako já, jenom na interně.

5:40 Jsem v nemocnici zbytečně brzo, ale pozdějším spojem už bych to nestihla. Tak aspoň vezmu z recepce noviny, jejichž jeden výtisk vždycky zůstane na sesterně. U skříněk je totální zima, ale aspoň tam nemůžu usnout. Převlíknu se do bílých hadrů, který jsme fasovali vždycky v dvou setech kalhoty + vršek.

6:00 Obvykle jsme už všichni z ranní směny na sesterně vzadu u stolu, nalejeme si první kafe/čaj a noční směna krátce poreferuje o každým pacientovi, co mu je, jestli bude dneska operovanej, co se událo v noci a taky, pro nás, profesionální čističe postelí, obzvlášť důležité, jestli už nejde domů! Předávání směny trvalo od deseti minut do půl hodiny, záleží na tom, kdo byl na noční a taky co se událo za dramata (a že to je někdy fakt hustý, vytržený nitrožilní vstupy, hypoglykémie, noční příjmy) a kolik pacientů máme. Na noční je zpravidla jedna sestra, na denní potom vrchní, 3 normální a pak nějaký ten plebs, tj. žákyňky, sanitáři a praktikanti. Sestry mají přidělený svoje "území", v průměru tak 10 pacientů na sestru, já jsem si dělala poznámky k celýmu oddělení, protože jsme tak různě dělali, co bylo potřeba. Po předávce obvykle ještě zbyl chvíli čas na drbíky, koukání, jak vychází slunko a užívání si posledních minut klidu.

6:40 Beru teploměry a zelený Příjem/Výdej protokoly a vyrážím budit pacienty. Každý dostane teploměr pod paži a obligátní otázku "Pil/a jste něco v noci?" Následuje ranní chvilka matematiky (konečně vím, k čemu mi to bylo!), protože musím sečíst co pacienti za předcházejících 24 hodin vypili a vyčurali. Obezřetnost nutná, protože člověk musí bedlivě okouknout postel ze všech stran, jestli tam není schovaná někde flaška na moč, nebo pověšený katetr. A taky je třeba s sebou hodit, protože v závěsu vychází příslušná sestra a sbírá teploměry v rámci svého ranního kolečka.

6:50 Vezmu postelovej vozík a začínám kolečko č. 2, v rámci kterého pacientům přestýláme postele, případně převlíkáme postele, rozdáváme dnes operovaným andílky a punčochy proti trombózám a těm, kteří se nezvládnou umýt sami, pomáháme s hygienou. Tato část dne je obzvlášť kombinačně náročná, protože je často třeba simultánně začít práci na více místech "až budete hotový, zazvoňte, pomůžu vám zpátky do postele" a taky se může snadno přihodit něco neočekávaného. To, že mi pacient někde spadne, bylo asi největší nebezpečí ze všech na praxi prováděných věcí a bohužel je to takový zrádný, protože po operaci se najednou může zatočit hlava i předtím úplně fit pacientovi. Spolupraktikantovi se to stalo při vážení pacienta a pán mu spadl na koleno, naštěstí se nic vážnýho nestalo. Rovněž je s sebou ráno potřeba hodit, protože přichází vizita!

7:30 Vizit (= skupinek lékařů obcházejících pacienty) bylo několik a brali to celkem hopem, od osmi se operuje, tak co se tady budeme mrcasit. I tak to ale bylo zajímavý a někdy i zábava, a taky jedna z mála věcí, který třeba v budoucnu ještě budu dělat.

7:50 Někdy už jsme měli první pacienty k odvezení dolů na sál, jinak důkladná desinfekce a doplnění postelových vozíků, průběžné odmývání a uklízení různých věcí zpátky do skladu, později už nás sestry nechaly i připravit obyčejnou infuzi (ale žádný léky), nebo jsme se přilepili na starší studenty a koukali na odběry krve, zavádění flexil atd. Nicméně pravidlo č. 1 zní, že něco k desinfikování se najde vždy, takže je třeba očumovat nějak vyváženě, aby jste nebyli za moc velký flákače. Další z aktivit k výběru je vyhodnocování močí a odběry stěrů z hrdla a nosu u pacientů, co jdou domů. Velmi prakticky zrovna v době jejich snídaně, že ano.

9:00 Snídaně. Co si budeme povídat, nejhezčí část dne. Ranní práce hotová (někdy jsme teda snídali třeba až v 9:30) a celý tým se sejde na sesterně a půl hoďky se prolívá kafem, jí bratwursty, čte noviny a probírá všechno možný.

9:45 To už je obvykle nějaký pacient propuštěn a my můžeme začít s umýváním postele. Tuhle práci sestry nedělaly skoro nikdy, byla to povinnost sanitáře, žákyněk a nás praktikantů. Nevím, jestli to takhle důkladně dělají všude, ale my jsme to šůrovali komplet pod matrací, zespodu, otřít hydrauliku + okolí postele včetně světla, noční stolek zvenku i zevnitř, a samozřejmě celý převlíct, případně přikrýt fólií a donést čistou sklenici a vodu. Ve dvou se to dalo stihnout cca za 15 minut, ale byly dny, kdy se postelí sešlo i 12 a to bylo pak práce až do odpoledne. O tom, jak se musely desinfikovat místnosti po izolovaných pacientech se radši rozepisovat nebudu, to už je složitý jak nějaká bojová operace.

12:00 Oběd! Ale ne náš, pacientů. Zavzpomínala jsem na staré dobré časy v hotelu Litovel, i když takové ňamky jako pasírované brambory jsme tehdy na lístku nemívali. Obecně ale pacienti měli jídlo fakt dobrý, a to můžu posoudit nejen vzhledově, protože občas jsme si směli ze zbytků něco dát i my. Což byla vlastně jediná odměna za celé toto zaměstnání.

13:30 Po obědě se dělalo ještě jedno takový trochu opruzovací kolečko, protože jsme jednak doplňovali všemožný hygienický materiál v pokojích (už jste viděli vložky pro muže?) a taky jsme utírali (desinfekčním prostředkem, už zase) noční stolky, stoly, parapety, židle, vypínače, zvonky atd. Bakterie zkrátka nemají šanci...

14:30 Padla! (Německy se to řekne Feierabend)

Tady máte obrázek té nemocnice, nikdo nemá rád dlouhý texty bez obrázků...

Samozřejmě to bylo každý den trochu jiný a v mezičasech jsme dělali i spoustu jiných věcí, chodili na zvonky k pacientům, měřili tlaky a krevní cukr, vozili pacienty na operace, vyskládávali prádlo, vypouštěli katetry a další věci, co souvisí s vyměšováním a taky nás sestry braly k převazům na koukačku. Co jsme rozhodně nedělali bylo odebírání krve, zavádění flexil, zavádění katetrů, přivážení pacientů z operace, psaní do dokumentace nebo napojování infuzí. Některý dny jsme nevěděli, co dřív; jindy nás tam bylo jako much a to jsme pak třeba dělaly pořádek na sesterně ap.

Jako zkušenost to hodnotím rozhodně pozitivně, i když dlouhodobě bych jako sestra pracovat nechtěla, hlavně kvůli stereotypu, který to obnáší. Oddělení v nemocnici je takový ohromně složitý stroj, který musí fungovat podle plánu a časového rozpisu a stačí, že onemocní jeden sanitář a žákyňky zrovna mají školu a je to hrozně poznat. I to je jeden z hlavních smyslů povinného praktika - aby si budoucí doktoři uvědomili, že bez nižšího nelékařského personálu to fungovat nemůže a nechovali se k nim povýšeně. Určujícím faktorem toho, jestli jsem tam byla spokojená totiž zas a znova byli hlavně lidi v týmu a díky tomu, že jsem v tomto ohledu měla štěstí jak na vrchní sestru, tak i na ostatní, žákyňky a spol., si odnáším dobrý pocit a snad i nějaké nové dovednosti. Je sice pravda, že umývání postelí a utírání prachu je ve své přínosnosti diskutabilní, ale v rámci těchto činností se mimoděk dostanete i k takovým těm "soft skills" - komunikaci s pacientem, nebát se něco udělat, umět přiznat, že něco nevím ap. A to se vyplatí (Horste Fuchsi)!

Vím, že už je to zase dlouhý jak blázen, ale neodpustím si ještě závěrečný poznatek k vzdělávání sester v Německu, protože to je něco, co je úplně jiný, než u nás a předtím jsem o tom neměla ani páru.

  1. Sestry nemusí mít maturitu, stačí úspěšné ukončení školy po druháku.
  2. Následuje tříletá "Ausbildung", kde už ale nemají žádný němčiny, matematiky a spol., v rámci školy chodí normálně pracovat na oddělení hned od začátku, dostávají i nějaký plat, mají dovolené místo jednotných prázdnin a vůbec už jsou napůl v pracovním poměru.
  3. Pravděpodobně se budou lišit i kompetence, přece jen česká sestra musí tuším ještě po té maturitě zvládnout tříletýho bakaláře/možná už je to jen rok, přesně nevím, a to by se projevit mělo. U nás třeba skoro nenabíraly krev, protože to dělali studenti a např. zavádění flexily nepatří mezi standardně vyučované úkony, musí si to doplňovat kurzama a tak.
Sláva nazdar, konec, teď už jsem zase plně v univerzitním režimu a praktikum je hudba dávné minulosti, nejnáročnější na něm bylo, že po příchodu domů jsem stejně musela pokračovat s přípravou na testík z chemie, a tak byly prázdniny takový fejkový, ale co už :-)

sobota 17. února 2018

Zimák 1

Skončil. I mně. Už před dvěma týdnama. No jo, musela jsem se trochu vzpamatovat.

Bude i letňák?

Bude. S mojí účastí. Fyziku 1 jsme si napsali už v prosinci, v lednu pak následoval závěrečný testík z biologie, o týden později písemečka z latiny, první půlka histologie a na závěr, 2. února, ústní přezkoušení z anatomie. Pokud jsem se v tom hrozným bordelu, jakej tu v "ISu" je, nějak nepřehlídla, tak by všechno mělo být obstáto přes 60 % a já můžu brousit skalpely na pitevní kurz.

Do kdy mám prázdniny?

První přednášky začnou zase 9. dubna. Takže když čtu, že v Olomouci už se zase učí, neodpustím si zálibný úsměv. Nicméně je třeba dodat, že 6. dubna máme test z celé chemie, takže to už se pomalu můžu zase začít psychicky připravovat; v prvním měsíci se píše Fyzika 2 a člověk si taky někdy musí odkroutit ošetřovatelskou praxi. Takže reálně budu mít volno 22. března - 5. dubna, pokud všechno dobře vyjde (= nechytnu v nemocnici nějakýho vira a nebudu si muset protahovat praktikum). Ale praxe je super a že se není třeba připravovat na nějaký neustálý semináře a přednášky je taky znát.

Je to těžký, studovat medicínu v Německu?

Ne. Těžký to je, když při studiu člověk vychovává dítě/pracuje, aby měl z čeho platit bydlení a jídlo/nedejbože obojí zároveň. Ať už v Česku, nebo v Německu. Nic z toho se mě netýká a prostě tohle všechno je hrozně relativní, působí na to spousta faktorů a každej vnímá obtížnost jinak. Nakonec je to stejně především o tom, kolik času člověk škole věnuje a já si můžu dovolit věnovat tomu celkem dost, už jen z výše vypsaných důvodů. Těžký to taky je, pokud člověka teoretickej úvod (= tak dva roky) k smrti nebaví, nerozumí tomu, proč by se měl učit deklinovat latinský termíny a jména desítek breberek. Je tomu tak, že tyhle úvodní předměty s opravdovou medicínou moc společnýho nemají, vypovídají jen málo o tom, jaký pak bude člověk doktor, a je to v zásadě o tom "prokousání se". Já mám to štěstí, že se můj studijní obor sešel s věcmi, které mě zajímají a v dozvídání se "zbytečných" faktů nacházím až intelektuální úchylku, ačkoliv co je moc, to je moc i na mě. Jsem za to vděčná, ale kdo ví, jak se to bude vyvíjet dál, opravdu náročný předměty mě teprve čekají.

Tato fotka v sobě nese dvě zprávy: 1. jak moc vděčným zákazníkem knihovny jsem 2. že už jsem část vrátila zpátky a v poličce je tím pádem nepříjemné místo a furt to nějak padá...


Jak zvládám němčinu?

Asi jako všeobecný zdroj pobavení a občas nechápavých pohledů celkem kamkoliv, kam přijdu. Plynule a správně mluvit je těžký a kdoví, jestli ta věčná otázka "Darf ich was fragen - wo kommen Sie denn her?" /můžu se zeptat, odkud jste?/ vůbec někdy zmizí. Důležitý je, že rozumím a dorozumím se, asi líp, než bych to v září čekala, a snad nikdy jsem se nesetkala, stran svého původu, s nějakou negativní reakcí. Spíš jsou všichni milí a ochotní a jestli se mi smějou, tak o tom nevím a tím pádem je mi to i jedno. Nejvíc se moje jazykové neschopnosti projevují při různých small talk záležitostech, rychlé a adekvátní reakci na nějakou sociální interakci a v takové té přirozenosti, ale člověk od sebe nemůže chtít příliš.

Kolik to stojí?

K poslednímu lednu jsem zatím utratila skoro přesně 2000 eur, je v tom nějaká kauce na kolej (300) a 206 eur semestrálního poplatku na letní semestr, ale tak pro orientaci se ten údaj použít dá.

Jak často jezdím domů?

Byla jsem doma dva týdny přes Vánoce a pak jednou v prosinci na víkend v Praze. Cesta trvá cca 6 hodin, takže se to na ten víkend nevyplatí. Virtuálně minimálně jednou týdně :-)

Mám tady nějaký kamarády?

Jo, akorát teď všichni na prázdniny odjeli do svých domovů. Myslím, že je to podobný, jako kdybych jela studovat do nějakýho jinýho města v rámci ČR, ostatní zahraniční studenty tu nějak cíleně moc nevyhledávám a snažím se nad tím nějak moc nemeditovat, protože mi připadá absurdní snažit se naplánovat lidský vztahy. Kdo mě zná, tak ví, že úplně nejsem takovej ten družící se typ, párty párty, a někdy mám spíš sklony se trochu izolovat doma, ale vím o tom a myslím, že to není nijak tragické.

A taky mám pořád kamarády doma a dokonce byli někteří i ochotní se sem za mnou trmácet a další to plánují. Za což jsem fakt vděčná a kdo byste se sem chtěli podívat, tak se ozvěte, pro vás je to výhodný a mně to udělá radost!

Byl to všechno dobrý nápad?

Nevím a nikdy vědět nebudu. Čas, který nestrávím doma s lidma, který mám ráda, už mi nikdo nevrátí, na druhou stranu získám tady spoustu jiných zkušeností a zážitků. Subjektivně si myslím, že kdybych zůstala doma, tak by mě to vždycky trochu užíralo, že jsem tu možnost měla a nezkusila to, nezávisle na tom, která možnost je objektivně "lepší". Velká výhoda je, že pokud to tady doštěrchám do konce, tak budu mít v pozdějším pracovním a teoreticky i osobním životě mnohem volnější ruce ohledně rozhodnutí "kde pracovat -  v jakém oboru pracovat - za kolik pracovat - jakou mít pracovní dobu".

Co se týká srovnání se studiem v Česku, tak můžu napsat jen svoje dojmy získané z rozhovorů s kamarády, kteří jsou v Brně/ v Olomouci/ v Praze. Myslím si, že německý medik tolik netrpí, má víc času na vedlejší aktivity a zkrátka tu toho po nás nechtějí tolik a český medik toho dost možná bude vědět víc, než my. Pokud se mu to teda do měsíce po zkoušce stejně všechno nevykouří z hlavy. A v tom, přečíst si něco nad rámec, nikomu nic ani v Německu nebrání a učebnice máme skvělý. Na druhou stranu se tu víc dbá na rozhled po reálném životě, většinu toho volného času, co máme navíc, stejně zaplácnou všemožná praktika a jiný věci, o kterých ani nevím, že mě ještě čekají. Už jen ta ošetřovatelská praxe trvá právě 6x tak dlouho, jako v Česku a určitě o ní ještě samostatně napíšu...

neděle 14. ledna 2018

První článek v roce a tak

Vida, to už přepisuju sedmičku na osmičku celý dva týdny? Kdo by to jen řekl?

Vánoční dva týdny v Brně byly docela živá voda do mého sociálního života a upřímně, bylo to fakt fajn být zase doma, vidět se po dlouhé době se všema lidma, i těma, kteří stejně jako já jsou jindy třeba v Belgii anebo ve Švýcarsku (to se jedná pořád o jednoho člověka). Projít se po Brně, zajít za babičkou a dědou, popovídat si s učitelama na gymplu, do hospody s děckama (3x po sobě), na Slunovratovej oheň. Taky si dát něco jinýho, než těstoviny a rýži, jít se proběhnout jinam, než pořád do toho stejnýho parku (park doma byl předtím taky "pořád ten stejnej park", ale teď nabyl na exkluzivitě) - člověk si ani neuvědomí, co mu všechno chybí, dokud není doma. Paradoxně se mi možná na začátku ledna odjíždělo zpátky do Lipska hůř, než tehdy na konci září. Jednak ty dva týdny byly plný příjemných setkání s lidma a odpočinku doma, jednak tentokrát chybělo takový to těšení se na něco novýho, přesně jsem věděla, že mě čekají akorát tak 4 testy na konci ledna a trochu vymrzlá kolej. A v lednu je vůbec všechno takový depresivnější.

Každopádně se potvrdilo, že čím blíž se nad námi Damoklův meč všech zkoušek houpe, tím větší vládne pospolitost mezi studenty a tak nějak všichni společně doufáme, že se nebe smiluje a nikdo nebude muset na opravný termíny. Jít společně do knihovny, případně do menzy asi nezní jako nějaký velký terno, ale udělá to hodně. Po Vánocích už dvě holky do školy nepřišly, u jedné to teda bylo jasný už předtím, vzhledem k počtu absencí, ale ta druhá (mimochodem členka naší čtverky v biologickým praktiku) překvapila myslím úplně všechny. Každopádně na odůvodnění "uvědomila jsem si, že tu práci nechci dělat" se nedá nic moc říct a pokud se to člověku takhle rozleží v hlavě, tak by ta škola opravdu neměla žádnej smysl (asi mi to přijde lepší, než "ráda bych byla doktorka, ale toho učení je tolik, že to nezvládám"). Nicméně 2 z 20 ještě před prvníma opravdovýma zkouškama je docela hustý.

S učením je to takový veselý, protože většina z nás momentálně žongluje s barevnýma obrázkama buněk do histologie, nervama a cévama v anatomii, který bychom už měli umět a svalama, který s každou další přednáškou přibývají, k tomu taky se vším od buňky přes genetiku po tasemnice do nejbližší zkoušky ze všech, biologie. No a navíc jednou týdně povinná dávka zmaru, protože "kardiologie" není "učení o srdci" nýbrž "učení o onemocněních srdce" a "anisokorie" nemá nic společnýho s anýzem, ale je to zornička ujetá někam do háje atp. Na druhou stranu jsme se konečně prohrabali těma úplnýma základama a třeba v té anatomii a histologii děláme fakt zajímavý věci, pitvy v druhým semestru klepou na dveře a třeba takovej seminář na téma srdce byl skvělej. Na obrázku to totiž vždycky vypadá hezky přehledně ("jak to jako myslíš, že není aorta červená a truncus pulmonalis modrej???"), ale žádný srdce není vypreparovaný stejně, a tak je to vždycky výzva se v těch šlaušcích vyznat (a nesplést si je třeba s otevřenou síní).

Pár postřehů na závěr:
  • sinus už pro mě přestal být goniometrickou funkcí (šlo to rychle!), nýbrž "Höhlung, Ausbuchtung", prostě dutina; jo a nejsou to dva sinusy, ale dva sinus [sinús]
  • nemůžu normálně cvičit, protože mi u toho běží hlavou věci jako "rectus abdominis, teď se nadechuju, takže zapojuju vnější mezižeberní svaly, tlak v dutině břišní, to znamená bránice dole a zároveň zatnutý břišní svalstvo" a tak furt dokola
  • moje spolubydlící se od letního semestru odstěhuje, tak jsem zvědavá, kdo přijde novej (nechci mít předsudky, ale kolující historky nejsou moc povzbuzující)
  • taky se kvapem blíží moje ošetřovatelská praxe, kde se poprvé dostanu do střetu s krutou realitou každodenní dřiny zdravotnického personálu a zalituji, že jsem se nedržela matematiky nejspíš...ne, těším se, a taky z toho mám trochu obavy, protože o ošetřovatelství vím fakt velký houby. Tak aspoň sjíždím na youtube, jak se správně odebírá krev a tak podobně. Stejně prý každej aspoň první týden nedělá nic jinýho, než Putzfrau, ještě kombinovanou s pokojskou
  • o mý neslavný story s volbama asi už všichni slyšeli/četli a je to teda fakt k vzteku, nehledě, že na tom tratím 10 euro za storno jízdenky. Aspoň, že v druhým kole to nebude Mil. x Mir.

Jsem to já? Je to nový spolubydlící? Byl to dobrý nápad, nakupovat v asijském týdnu? Samé otazníky...

neděle 10. prosince 2017

Předvánoční update

Zbývá mi poslední týden a pár dní do vánočních prázdnin a skoro by se mi chtělo říct, že nemůžu uvěřit, jak rychle to uteklo. Pak si teda spočítám, že vlastně školu máme necelý dva měsíce, což zase tak dlouhá doba není, vezmeme-li v potaz, že rozjezd byl přátelský a postupný. Nevadí.

Vánoční tzv. "přerušení" (=Unterbrechung, abych taky někoho poučila o krásách němčiny) trvá přibližně deset dní a už se zpátky do Brna hodně těším. Čas od času se mě někdo odváží zeptat, jestli se mi stýská (navenek totiž občas trochu působím jako člověk, kterýho se na takový věci zkrátka neptáte) a jasně, že stýská, obzvlášť když se naplnila tátova prognóza "nepočítej, že se domů dostaneš dřív, než na Vánoce" a já za ten čtvrtrok byla v Česku jen jednou a ještě k tomu v Praze... Takovou tu špatnou krizi, kdy je z toho člověk fakt rozloženej a nejradši by okamžitě odjel jsem teda ještě nezažila (a doufám, že se mi to vyhne). Ale stejně, když na Facebooku vidím všechny ty super párty, který prošvihnu (zdravím Martina a jeho vodku); čtu si zápisy z oddílových rad o tom, jak to šlape/nešlape; anebo na mě někde vykoukne vtípek s medicínskou tematikou a uvědomím si, že ti lidi si nad tou školou do háje můžou přemýšlet v normálním jazyce, tak mě píchne osten pochyb, jestli jsem přece jenom neměla zůstat pěkně doma v krásným Brně. Na druhou stranu mi to hodně ulehčuje to, že mě to tu fakt děsně baví, mám čas i na spoustu věcí, na který jsem nikdy čas neměla a taky že mám fajn lidi okolo sebe, kteří jsou na tom v mnohým stejně špatně jako já. Nic neutuží friendship tak, jako volání sanitky pánovi, kterýmu se udělalo špatně asi tak 500 m od vchodu do nemocnice.

Tady máte zase pro změnu jinou složku integrovanýho systému, známý video, ze kterýho jsem to printscreenla #počítačovýexpert zde, šla jsem okolo a fakt to tam tak dělají, koukala jsem se a smála asi tak dvě minuty...

Kromě kamarádů v Brně, rodiny, mamčiných šmakulád atd. se taky těším na krátký odpočinek od školy, který bude potřeba, protože v lednu se začne s tou školou už navážno a je nutný se na to připravit. Nemáme tu nic takovýho jako "zkouškový" nebo "zápočty", závěrečný práce se píšou z plné zátěže v průběhu druhé půlky ledna a člověk se na ně musí naučit při škole. V každým předmětu je to trochu jiný, ústně máme jediný zakončení anatomie, všechny ostatní předměty jsou písemně, buď formou Multiple Choice, nebo nějaká kombinace i s otevřenýma otázkama.

Jeden větší test jsme už psali, první půlku fyziky, a musím teda říct, že tu okolo těch "Klausuren" dělají celkem divadlo (doneste si studijní průkaz, žádný kalkulačky, 150 lidí zaráz...dobře možná jsem prostě jen zpovykaná z gymplu). Výsledky se dozvíme někdy příští týden a úplně easy to nebylo, hlavně kvůli formátu 30 minut na 20 příkladů a tomu, že ve fyzice hrozně těžko nacházím motivaci učit se něco nazpaměť. Memorovat "fázový posun u kondenzátoru je mínus pí půl", když stačí prohodit co k čemu vztahujeme mi jaksi nedává smysl. Druhá půlka má být teoretická ještě víc, což spousta lidí vítá s nadšením, já moc ne. Ale to je všechno za dlouho.

Co se neškolních věcí týče, tak mě toho typicky moc nenapadá (šprt), výlet do Prahy na Miquik byl super, blablacar.de doporučuju (sešli jsme se dva medici a dvě doktorky, nedá se tomu utéct...a všichni boli zo Slovenska). Podlehla jsem vábení a několikrát si udělala čínskou polívku (that student life, do té doby jako bych nebyla na výšce) a samozřejmě je to moc velká ňaminka, tak jsem si dneska radši poctivě dvacet minut četla o glutamátu, abych se trochu odnavnadila.

Přesně tuto jsme dokonce dvakrát někde nafásli. I ten název to říká, že je ňam ňam.

A určovali jsme si krevní skupiny, zábavička!

Na závěr jeden televizní tip, až budete chtít prokrastinovat - dokumentární série Rodiče napořád od Olgy Špátové na čétéčku (http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11417732385-rodice-naporad/216562261010002-langerovi). Jsou to příběhy o pěstounech, paní režisérka to promovala na DVTV, mojí nejnavštěvovanější stránce, a první díl se mi fakt líbil. Aspoň člověk získá pocit, že v Česku nežijou jenom samí ti pánové, co se jim teď po volbách tak rádi smějeme, a jim podobní.

středa 22. listopadu 2017

Měsíc #1 - Part 2: Život

Ne že bych tady teda moc jiných věcí kromě chození do školy dělala...

Škola i o víkendu?

Protože jsem vědění chtivá, zvládla jsem se zúčastnit už dvou víkendových vzdělávacích kurzů (a jedné přednášky o vykloubeninách a zlomeninách) - první pomoci a přípravy na Pflegepraktikum.

Jakožto aktivní skautský vedoucí s první pomocí nějaký ty zkušenosti mám a minulý rok jsem se touto dobou rovněž účastnila akreditovanýho kurzu od Chameleona, abych na to měla i papíry. Nicméně podmínkou pro první státnici je zde absolvování alespoň devítihodinového kurzu ve dvou letech předcházejících zkoušce, takže je potřeba opakování. Špatný to rozhodně nebylo, nicméně zmíněnému kurzu od Tomíků nesahal ani po paty. Jednak samotným rozsahem (dva dny vs. dva víkendy?), jednak množstvím a náročností simulačních cvičení. Obecně mám pocit, že pokud člověk předtím o první pomoci nic neslyšel, tak to neměl šanci vstřebat. Co jsem slyšela komentáře ostatních lidí, tak byli poměrně hodně nadšení, hlavně z těch simulaček, který na jiných kurzech (například na tom povinným k autoškole) zřejmě nedělají vůbec.

Zajímavá byla odpolední nepovinná část, kde jsme si mohli vyzkoušet intubování (= strkání hadičky do průdušnice, aby vás u operace mohli připojit na dýchací přístroj) na modelech a různý záchranářský vymakanosti, to se mi líbilo hodně. Samostatný předmět První pomoc tu vůbec nemáme, což je mi docela líto, ale člověk nemůže mít všechno. Každopádně shrnutí: Některý věci v Česku neděláme vůbec špatně!

Pflegepraktikum by se do češtiny přeložilo asi jako Ošetřovatelská praxe. Na MU je opět pevnou součástí výuky o prázdinách po čtvrtém semestru v rozsahu 14 dnů (aspoň tak si to myslím). Tady je na každým, aby si praxi splnil na libovolné stanici dle svého výběru (musí splňovat určitá kritéria, aby člověk cvičil to, co má). Jen ten rozsah je místo 14 dní 90, buď 3x30 dní, nebo libovolně rozdělit na 2 části (45 + 45, 35 + 55 ap.). Víc o tom, jak budu trávit své první a vlastně i druhé vysokoškolské prázdniny napíšu později, mimojiné taky proto, že jsem zatím nemocniční praxí velmi nepolíbená. A to byl i důvod, proč jsem se přihlásila na uvolněné místo naší LernKlinik na víkendový kurzík zaměřený právě na různé činnosti, které tak člověk při Pflegepraktiku obvykle potká.

Kdyby to někoho zajímalo, tak ano, existují modely i jiných částí těla, než je ruka. Třeba na nácvik porodu...
zdroj

Jedna část byla společná i se studenty oborů Porodní asistentka, Všeobecná sestra, ... (zjednodušuju to, za a) to tu vůbec nejsou studenti, nýbrž žáci vyšší odborné školy a za b) ty obory jsou trochu jiný), abychom si uvědomili, že povýšený chování k sestrám a jiným zaměstnancům nemocnice je známka akorát tak našeho hulvátství a může mít dalekosáhlé negativní důsledky např. v podobě chyb v péči o pacienta (a jak nám ze svých zkušeností děcka pověděly není přezíravé chování nijak výjimečné). Pak jsme si na modelech zkoušeli odebírat krev, řešili dodržování hygieny, ošetřovatelskou anamnézu, měření tlaku ap. Nemyslím si, že bych bez přípravného kurzu praktikum nezvládla, nicméně nějaký informace se hodí vždycky a je fajn potkat i studenty z vyšších ročníků, kteří nás vyučovali a podělili se o spoustu zajímavých tipů.

Fejkový Holandsko

V Lipsku nejsou kopce a když už, tak umělý z navezený suti, což z něj dělá ideální město na ježdění na kole. Od minulé návštěvy z Brna jsem hrdým vlastníkem bicyklu i já a můj život je od té doby o 100 % lepší. Nebo aspoň tak o 40. Bydlím vážně výhodně, takže na většinu míst dojdu pohodlně i pěšky, ale minimálně jednou až dvakrát týdně, když máme histologii, se to bez kola stíhá vážně těžko. Člověk se ani nemusí nijak moc starat o to, jestli jede správně, v daných časech totiž z bodu A do bodu B jede nepřehlédnutelná nekonečná řeka studentů a stačí zkrátka následovat dav. Občas si opravdu připadám, jako by na mě za rohem už už měl vykouknout nějakej ten větrnej mlýn.

Můj stříbrný oř, jeden z mnoha odchovanců naší rodinné stáje.

Co teda už tak fajnový není, je fakt, že na tom kole spousta lidí zjevně neumí moc jezdit, především co se týká bezpečnosti v provozu. A nenosí helmy. Odhadla bych to tak na 80 % bez helmy a 20 % s helmou, což je zrovna u studentů medicíny dost na pováženou. Kromě toho žiji v neustálém strachu, že o kolo přijdu, protože každou chvíli se někomu stane, že mu kolo třeba i ve dne ukradnou. Zámek, který jsem doma shledávala za zcela dostatečný tu mezi těma pekelnickýma řetězama, co mají ostatní, vypadá poměrně směšně. Nicméně spoléhám na to, že moje kolo nijak zvlášť lákavý není a cenu má především pro mě, protože bez něj bych tu byla omezena na mobilitě. Navíc se po návštěvě cykloobchodu odmítám podílet na tom byznyse se strachem, protože všechny zámky jsou pochopitelně totálně drahý (odkdy stojí kus řetězu přes sedm stovek?)

Královna kartiček

Kromě školy tu na mě čekalo i spoustu úkonů, který jsem dřív obvykle řešit nemusela. A to díkybohu bydlím na koleji a nemusím řešit: internet, nábytek, vodu, topení, placení koncesionářských poplatků (v tomhle bodě si nejsem úplně jistá)... Absolvovala jsem teda Tour de banky, několik koleček poradenství s Úřadem pro podporu studentů (zde ještě nejsem hotova), jednu návštěvu na městském úřadě, spoustu nákupů v odděleních, kde jsem nikdy předtím nebyla (prací prášek? toaleťák? proč mi nechodí leták z Lidlu?) atd.

Mimojiné jsem si řekla, že se plácnu přes kapsu a zařídila si kartičku v místní veřejné knihovně. Stála na rok 16 euro - v přepočtu nějakých 350 korun - čímž chci říct, že naše knihovny asi nejsou tak fancy jako tahle, ale važme si přístupu ke knížkám prakticky za pakatel. Ta knihovna je vážně hustá, veliká, kromě knížek si člověk může půjčit i filmy, deskovky, počítačový hry a další vymoženosti. Pracuje tam minimum personálu - knížky si člověk půjčuje i vrací sám u automatu, platí se taky automatem, aby zaměstnanci nemuseli s penězi vůbec manipulovat - většina pracovníků tam tedy opravdu jenom zařazuje knížky a poskytuje moudré rady.

Dejte mi velkou, vzdušnou a hezkou knihovnu a půjdu za váma kamkoliv.
zdroj

Připadám si tu už poměrně zabydleně a tak nebylo zase tak jednoduché přijít s některýma věcma, který by stály za zmínku, nicméně cca za dva týdny už se blíží první testy, takže předpokládám, že zase bude o čem psát.

Už jsem tu taky měla dvě návštěvy, za což jsem moc ráda a vážím si toho, přece jenom to není z Brna úplně takový kousíček. Uvítám každého s otevřenou náručí, pravděpodobně vás sice využiju jako osobní kurýry, ale na oplátku vám třeba ukážu, kde tu je Primark a uvařím nějakou ze svých 3 pochoutek, co tu točím dokola. Kdybyste si někdo chtěli udělat výlet, napište a určitě se nějak domluvíme :-)

Zdraví 
Z